Historie SJEZDOVÉHO lyžovaní na Zvičině

FOTOGALERIE - Historie lyžování na Královédvorsku

Prvopočátek sjezdového lyžování na Zvičině

V říjnu, listopadu, prosinci 1945 pokračuje úprava terénu na Zvičině v katastru Třebihoště a Horní Brusnice a můstku v Údolíčku. Plachtaři vzhledem k nové technice startování svah nevyužili. V březnu 1947 začalo na ploše tří rybníků v Žirečské Podstráni vznikat letiště.

V roce 1945 nebyl žádný závod ani kurs na Zvičině pro nepříznivé sněhové podmínky. V roce 1947 eviduje Zimní odbor závodníky:

Běžci: Vlastislav Kolář, Jaroslav Dyntar, Jan Netymach, Josef Farský, Jaroslav Maťátko 

Skokani: Vladimír Kraus, Vlastimil Kolář, Jaromír Žežulka, Jaroslav Dyntar, Zdeněk Doležal, Zdeněk Makovec, Jaroslav Maťátko

Sjezdaři: Vlastimil Kolář, Vladimír Kraus, Jiří Pochman, Robert Moravec, Vlastimil Hroneš, Oldřich Jarolímek, Miroslav Charvát, Otto Rada

Z tohoto výčtu závodníků a porovnáním jmen v jednotlivých disciplinách je zřejmé, že lyžaři ZO SKDK byli všestrannými lyžaři.

Obří slalom na Zvičině

Zvičinský pohár, hlavní rozhodčí Václav Holan a ředitel závodu ing. Oldřich Jarolímek vyhlašují výsledkyZimní odbor SKDK pořádal „Zvičinský pohár“ v obřím slalomu. Jezdilo se od vrcholu až do „muldy“ a tím se dráha prodloužila o 200 metrů. Ing. Oldřichu Jarolímkovi bývalému výkonnému závodníkovi, se vždy podařilo získat na tento závod československou sjezdařskou špičku: Brchel, Moserová, Lukeš, Beinhauerová, Šponar a další. Závodníci na druhé kolo museli pěšky na start. Vlek byl až v pozdějších ročnících.

Lyžařský areál Údolíčko

ÚDOLÍČKO - padesátá léta 20. stoletíÚdolíčko za dvorským koupalištěm bylo vděčnou lokalitou blízko města, kde se nechalo sjíždět kopec, sice malý a běhat na lyžích. Největší lyžařský ruch tu byl po odstoupení pohraničí, kdy dvoráci přišli o Zvičinu i lázně pod Zvičinou. V padesátých a šedesátých letech byly v Údolíčku pořádány závody ve skoku a běhu na lyžích žactva a dorostu. Iniciátorem byl Václav Holan, který organizoval závody žactva již za války.

Sjezdové lyžování bez vleku

Na Zvičině, zprava: Josef Jursík, Vladislav Kraus, Pavel LárPo roce 1948 z nařízení ústředních orgánů byly všechny sportovní spolky začleněny do systému sjednocené tělovýchovy. Ve Dvoře Králové vznikly dvě tělovýchovné jednoty TJ Jiskra Juta, ve které se odehrávala převážná část sportovního dění a TJ Tiba. V prosinci 1974 došlo ke slučovací konferenci jednot do jedné s názvem TJ Dvůr Králové n. L. Zájem o sjezdové lyžování zaznamenal obrovský nárůst. Vleky nebyly, ale mezi členy lyžařského oddílu TJ JUTA (po vzniku sjednocené tělovýchovy) byli vytrvalci, kteří dokázali vyšlapat sjezdovku na velkou mez i třicetkrát za den. To však znamenalo ráno za tmy v 6,30 vlakem do Bílé Třemešné, pěšky s lyžemi na ramenou na Zvičinu a v 16,15 vlakem zpět do Dvora. Začalo se vážně uvažovat o instalaci vleku. 

Konečně vlek!

Jízda na nejstarším vleku. Strojovna ještě v dřevěné boudě. V první dvojici J.Kozák, ve druhé dvojici J. Petera ml.První vlek na Zvičině byl primitivní navijákový. Postavila se jednoduchá dřevěná bouda. Na ocelovém rámu byl elektromotor pohánějící přes spojku buben s lanem. Elektrický proud byl napojen na vedení jdoucí z Horní Brusnice na Zvičinu (dnes neexistující). Vždy jeden lyžař musel sjet s lanem dolů, pod kopec, byl brzděn obsluhou. Obsluhovat stroj nebyl žádný med. Před chladem chránil pouze služební kožich a později se instalovalo sálavé topení. Obsluhující se střídali v dohodnutých intervalech.

Dolní stanice nového vleku. Zprava:ing.Petr Téra, Václav Rücker, Jan Holub, ing.Jiří Petera, Pavel Doubrava, Jan TeichmanVšichni členové oddílu, kteří splnili své povinnosti vůči oddílu (brigádnické hodiny, zaplacení členských příspěvků) měli zapůjčené opasky se zapínacími kleštěmi. Na lano se mohlo navěsit 10 lyžařů. Běda, jestliže jeden výše zapnutý upadl, pak šel většinou k zemi celý hrozen. Velký kus práce na konstrukci a stavbě tohoto vleku odvedl Miroslav Říha a Vladislav Kraus.

Modernizace vleku a stavba zázemí pro lyžaře a obsluhu vleku Sněženka

Stavba SněženkyChybí krytý prostor pro ohřívárnu a odpočinek členů LO. Bylo rozhodnuto postavit jednoprostorovou zděnou chatku. Po delším vybírání chatka byla pojmenována „Sněženkou“. M. Říha a V. Kraus se podíleli i na stavbě vylepšeného vleku, který se začátkem šedesátých let instaloval již do chatky Sněženka. Opět na ocelovém kotveném rámu byla upevněná zadní náprava z vozu UNRRA. Na každé poloose přes brzděnou spojku byl navíjecí buben. Nyní již jedno lano táhlo 10 lyžařů nahoru na kopec a s druhým se sjíždělo dolů. Ani tento vlek již do budoucna kapacitně nevyhovoval. Členská základna oddílu v roce 1983 narostla na 300 členů a zvyšoval se zájem veřejnosti. Pro hradečáky a jičíňáky bylo levnější jet na Zvičinu než do Krkonoš. Dalším typem instalovaného vleku byl LV 200 Transporty Chrudim, který byl v provozu od sedmdesátých let do roku 1984, kdy byl zlikvidován.

Kapacita vleku je stále nedostatečná, je nutná další přestavba

Nad Sněženkou 1982: Jiří Petera ml., Jan Holub, Oldřich Pařík, Václav Rücker, ing. Andres, Čeňková, Dana Balihorová, ing. Jiří Petera st., ležící Jan TeichmanZačalo se uvažovat na Zvičině o stavbě nového lyžařského vleku s dostatečnou kapacitou a svými parametry zajišťující bezpečnost uživatelů a to již v roce 1977. Ing. Oldřich Jarolímek přišel s informací o možnosti získání konstrukce vleku z Rokytnice nad Jizerou. Roky 1978 a 1979 byly věnovány přípravě. V roce 1980 byla zahájena výstavba. Pro tento vlek se již postavila provozní budova blíže k Raisově chatě. Jednalo se o kotvový dvojvlek, jehož nosné konstrukce posloužili později při modernizaci vleku. V roce 1980 bylo na této akci odpracováno 2500 brigádnických hodin, v roce 1981 6500 hodin a v roce 1982 3800 brigádnických hodin. Celkem bylo na výstavbě lyžařského vleku a budování turistické sjezdovky odpracováno 10300 hodin a vytvořena hodnota díla 758 000 Kč. Stavba byla díky pochopení představitelů městského národního výboru zařazena do plánu akcí „Z“. („Z“ státní příspěvek na materiál a dodávky, práce „zadarmo“). V létě 1982 proběhla kolaudace a v prosinci v Raisově chatě proběhlo slavnostní předání do provozu.

Bližší údaje o lyžařském areálu:

Sjezdová trať …. délka 650 m, převýšení 175 m

turistická sjezdovka …. délka 1400 m, šířka 20 m, převýšení  175 m

lyžařský dvojvlek …. kapacita 2 x 300 osob / hod, pohon v horní stanici, doba jízdy 5 minut  

Nutnost nového elektrického vedení

VČE rušily el. vedení z Brusnice na Zvičinu. Byla proto provedena kabeláž od trafostanice u radiokomunikací na vrcholu Zvičiny. Další kabely byly položeny podél sjezdovky. Kabely silové a spojovací s možností napojení časomíry a startovacích branek. Řízení výkopových prací a veškerých elektroinstalačních prací se ujal Josef Kozák. Pro méně zdatné lyžaře byla pomocí mechanizace JZD vybudována tak zvaná turistická sjezdovka, která dávala možnost sjezdu v délce více jak 1000 metrů.

Úprava sjezdovky v létě

Každoroční podzimní příprava povrchu sjezdovky vyžadovala brigádnické hodiny. Ze začátku se úprava prováděla sečením kosou, což byla činnost na několik víkendů. Později Stanislav Všetečka sestavil pojízdnou cepovou sekačku, která členy LO osvobodila od namáhavé práce.

Rolba Lavina

rolba Lavina r. v. 1980 Úprava povrchu sjezdovky v zimě se prováděla šlapáním. Po každém provozním dnu byly vyježděné boule. Se zvyšujícím se zájmem o lyžování na Zvičině bylo nutné pro udržování bezpečného povrchu sjezdovky uvažovat o mechanizaci této činnosti. Česká pojišťovna v rámci snižování úrazovosti uhradila pro Zvičinu rolbu typu „Lavina“. Ta však měla slabší motor, takže upravovat povrch musela jedině při jízdě dolů. Nahoru vyjížděla po turistické sjezdovce, která má podstatně menší sklon. V akci „Z“ v roce 1986 se podařilo postavit přístřešek pro „Lavinu“. Později se podařilo získat starší rolbu Käsbohrer.

Sestavil Karel Raich