Dobrovolníkovy odměny a výzvy

1. O potřebné se má postarat stát.
2. Nemám na takový záležitosti čas.
3. To JÁ bych dělat nemohl(a), protože by mi jich bylo líto.

S nikým se nedohaduji, nikomu dobrovolnictví nevnucuji, ale v duchu s nimi nesouhlasím a polemizuji:

Ad 1. A když se nepostará stát, tak co? Nás to začne zajímat, až se do podobné situace dostane někdo z našich blízkých (?). A někdy ani to ne (?). Já si ani nemyslím, že to, co dělají dobrovolníci, lze zajistit nějakou státní cestou.

Ad 2. Dobrovolník má vždycky právo pracovat podle svých možností! Nemá žádný závazek, se kterým by předem nesouhlasil. Kdykoli může rozsah své činnosti změnit. Má pouze jednu „povinnost“ – splnit to, co slíbil. Nenechat někoho marně čekat. Jsou dobrovolníci, kteří věnují potřebným 1 hodinu měsíčně. Někteří třeba 3 hodiny za rok. I to se počítá!
Přesto si nemyslím, že každý musí být dobrovolníkem. Nicméně téměř každý by jím být mohl. Přesně v duchu motta:
Nikdo nemůže pomoci všem, ale každý může pomoci někomu.

Ad 3. Samotná lítost je cit a postoj naprosto k ničemu. Samotná lítost ještě nikdy nikomu nepomohla, pokud nenásleduje čin, byť sebemenší. Takže pro mě osobně je tohle hodně scestný názor.
Asi každý, kdo s dobrovolnictvím začíná, to jde na poprvé jenom zkusit. Ověřit si, jestli na to vůbec má – komunikovat s novými lidmi, oprostit se od hloupé lítosti a vidět za „chudákem na vozíku“ či na lůžku nebo v prostorách toho kterého zařízení člověka, který toho už hodně prožil, má svoje vzpomínky, zkušenosti, názory, přání... V každém začátečníkovi je na poprvé malá dušička. Je přirozené, že někdo to opravdu nedokáže. Jeho vnitřní nastavení mu v tom brání. Není žádná ostuda, když se v tom člověk necítí. Ale pokud se to povede, což i po 6 letech dobrovolničení není pro mě úplně samozřejmé, pokaždé to zažívám znovu, je to ohromný pocit. Dobrovolník s klientem se obdarovávají vzájemně, aniž by si to naplánovali. Obvykle je klient rád a vděčný za to, že dobrovolník věnuje svůj čas a svoji pozornost právě jemu. Že si právě na něj udělal čas. Že ho vyslechne, pomůže mu dostat se tam, kam by se bez cizí pomoci nedostal, často spolu najdou společné téma hovoru, vyměňují si názory na to či ono, smějí se. Klient dává dobrovolníkovi svoji radost a vděčnost najevo a to je jediná a zároveň největší odměna pro dobrovolníka. V běžném životě se nestává úplně často, aby byl člověk oceněn úsměvem už jen za to, že přišel. Aby se mu dostalo poděkování za to, co dělá. V domácím prostředí se nezřídka stává, že naše přítomnost a činnost bývá přijímána jaksi samozřejmě, bez povšimnutí, lhostejně. 

Ano – my dobrovolníci nedokážeme posunout klienta směrem ke zlepšení jeho zdravotní nebo společenské situace. My dobrovolníci se snažíme být „sluníčkem přítomné chvíle.“

Začínající dobrovolník má většinou obavy z toho, co ho čeká. Začíná zlehounka tím, na co si troufá. U nás v Arnice jsou to obvykle doprovody klientů do kina, divadla, na nákupy, pomoc při větších akcích pořádaných pro klienty. Zde nebývá nováček sám samotinký, v případě potřeby pomůže a poradí služebně starší dobrovolník.
Postupně si každý najde to, v čem se cítí nejlépe. 

Život před nás ale klade výzvy a my je někdy předem vzdáváme, jindy se s nimi snažíme popasovat a tím se posunout ve svých kvalitách dál. Proč? Těžko říct. Dělá nám to prostě dobře, cítíme se být platní a věříme, že to dělá dobře i klientům, pacientům.

Jednou z těch výzev se pro nás v Arnice stala prosba LDN Jaroměř, se kterou se na nás vrchní sestra obrátila koncem roku 2018. Chtěla by pro jejich klienty dosáhnout spolupráce s dobrovolníky, aby obohatili jejich pobyt ve zdravotnickém zařízení. Zatím mají prý jednu dobrovolnici, nábor si budou provádět sami, koordinovat dobrovolníky budou také sami, jen by potřebovali, aby jim dobrovolníky někdo zastřešil, pomohl s nezbytnými úředními náležitostmi. Protože jsme schopni přijímací řízení a hlavně pojištění dobrovolníků z titulu odpovědnosti zajistit, sjednali jsme si první pracovní schůzku. Ve vrchní sestře jsme poznali člověka oddaného svému poslání (ne pouze zaměstnání), milou a citlivou ženu s velkým organizačním talentem. Na spolupráci jsme se domluvili a já jsem přislíbila, že budu dalším „jejich“ dobrovolníkem s úvazkem 2 hod měsíčně, což při svých dalších aktivitách v Královédvorské Arnice zvládnu. Tento můj slib se hned při první návštěvě ukázal být velkou výzvou. Proč? Co je na tom tak jiného a obtížného? To, že s pacienty pobývajícími v LDN jsem nikdy nekomunikovala. Netušila jsem proto, jak jsou specifičtí a že je potřeba hledat a najít způsob, jak je vytáhnout z jakési letargie způsobené nepříznivým zdravotním a komplikovaným sociálním stavem. Zatím je to opravdu náročný hlavolam pro náš rodící se zdravotnicko – dobrovolnický tým. Všichni se snažíme, dumáme kudy kam. Občas se zablýskne úsměv a to nás povzbuzuje. Netušili jsme, jak náročné je realizovat tento dobrý úmysl. 

V době hledání cesty se nám nabídla zakladatelka neziskovky Atelierof s tím, že pochází z Náchoda a ráda navštěvuje se svou kytarou a kamarády hudebníky domovy seniorů…. První setkání se uskutečnilo hned za dva dny a bylo velmi milé. Zpívala nejen Káťa, personál a dobrovolníci, ale i pacienti, od kterých to do té doby nikdo nečekal. A my jsme si řekli „to je ono!“. To je jeden ze způsobů, na který pacienti slyší a který je těší.

Život jde dál… my dál přemýšlíme, jak a co... A když se jeden hodně snaží, někdo odkudsi… pošle pomoc, nápad, dodá sílu...

A co jsem vlastně chtěla říct?
Že...
být dobrovolníkem má smysl a stojí to za to.